Ve dvou se to lépe táhne - Ve dvou se to lépe táhne

Doba děje: čtyři roky po pádu Voldemorta
Místo děje: byt na blíže nespecifikovaném londýnském předměstí; Škola čar a kouzel v Bradavicích
Páry: Nymfadora Lupinová/Rolanda Hoochová, zmíněny heterosexuální páry HG/SS Nymfadora Lupinová/Remus Lupin a další
Texty písní: Radůza
Upozornění: protože v HP nebylo konkretizováno, co odklad vzpomínek do myslánky napáchá ve vědomí jejich původního majitele, má tento akt pro potřeby povídky účinek jako částečná amnézie.
Za beta-read děkuji Julii a Sam.



„Nepřemlouvej mě, Rolando, stejně nepojedu.“
„Ale proč? Po tolika letech má tvá kolej šanci získat titul ve famfrpálu – neříkej, že bys u toho nechtěla být! Vždyť jsi sama byla členkou družstva, které hrálo o titul, a málem ses stala kapitánkou!“

Málem. Kdyby tehdy v zápalu hry nevylítla příliš vysoko a nesrazila se s orlem. Fyzické následky té srážky Poppy vyléčila, ale strach, že se v hráčské euforii podobná srážka může opakovat, odstranit nedokázala. Od toho dne pro Nymfadoru famfrpál přestal existovat.
Malá, nepozorná Nymfadora. Příliš se od té doby nezměnila.

Jednou se zbavíme
všeho, co vlečeme
nějak to přežijme
těžko a přece ne

„Nepojedu. Nevím, proč zrovna ty chceš vidět Hermionu po tom, jak se k tobě zachovala, ale věř mi, že já o to nestojím. Nechci se setkat ani s ní, ani s Fleur, Ginny, Lunou, Molly... prostě s žádnou z nich.“
„Ale proč?“
„To je má věc.“
„Jestli sis nevšimla,“ nemohla jsem si pomoct, ale rozčilení mi zostřilo hlas a přidalo mu na intenzitě, „není to jen TVÁ věc. Jsem tu i já – a tví synové.“
„Ano, já vím,“ vzdychla unaveně, „právě proto tam nepojedu.“
„Tak to zas ne! Po třech letech společného života mám snad právo vědět, proč jsi tak zanevřela na Bradavice i na všechny své známé!“
„Na všechny ne.“
„Dobře. Na většinu z nich.“
„Promiň, Rolando, já...“ nekontrolovaně se rozvzlykala.
Přisunula jsem se k ní, políbila ji do vlasů barvy prošlé čokolády a konejšivě sevřela v náručí.
„Nechceš mi konečně říct, proč se pokaždé rozklepeš, když se někdo zmíní o Bradavicích? Souvisí to nějak s tvými nočními můrami? Má to nějaký vliv na to, že ztrácíš své vrozené schopnosti?
Jen se na sebe podívej! Promiň mi, co teď řeknu, sama víš, že tě mám ráda jako nikoho na světě, ale... podle mého je pohled na jahodu, švestku nebo třeba na olivu daleko příjemnější než pohled na šedivou myš!“

Jednou to pomine,
dobrý, zlý, jen my ne
jednou to přebolí
ať je to cokoli

Výraz dítěte ztraceného v hlubokém lese. Dvě tři minuty ticha. Její zrak na moment zkoumavě spočinul na mně, ale vzápětí se soustředil na vzorek na koberci.
Zdálo se mi, že neprostupná hradba jejího mlčení dostala trhliny a že konečně prozradí, s čím bojuje a proč se vyhýbá tomu, oslovovat svého mladšího syna jménem; že se dovím, jaká noční můra ji tak často budí a proč sebou škubne, jako kdyby ji uštknul had, když před ní někdo vysloví jméno Fleur Weasleyové nebo jméno některé z jejích dávných přítelkyň.
Přítelkyň? Vlastně to až na Fleur žádné opravdové přítelkyně nebyly, spíš známé nebo spolupracovnice z Fénixova řádu.
Všechny ty vztahy, ať už na jakékoliv úrovni, byly zpřetrhány. Jenže proč?
Chvíli jsem věřila, že to může odhalit nitrozpyt. Ale ani Snape, po Brumbálově a Voldemortově smrti největší odborník na nitrozpyt, neuspěl.
Severus se objevuje s železnou pravidelností, aby přesně nadávkoval vlkodlačí sérum oběma Lupinovým synům. Při sledování jejich reakcí spokojením div nepřede, ale jakmile zavadí pohledem o Nymfadoru, nedokáže zakrýt rozčarování. Každý další pokus proniknout do její mysli okomentuje nespisovným slovem a doprovodí ho skřípěním zubů. Odmítá přijmout definitivní porážku; znovu a znovu se marně pokouší překonat ochranný val v Nymfadořině mysli.
Co za tou silnou blokádou ve své mysli skrývá? Skoro se zdá, že jejím vytvořením vyčerpala poslední zbytky svých magických schopností – už ani nedokáže změnit barvu svých vlasů, dodat červeň svým tvářím a vykouzlit na nich úsměv.
Vůčihledně chřadne.
Ani smrt jejího muže ji takhle nezničila – a dobře vím, jak ho milovala.
Něčeho se bojí. Nejhorší je, že strachu už nevzdoruje a nechá ho, aby ji ovládnul. Merlinví, jak ráda bych jí pomohla, jak ráda bych spolu s ní proti jejímu nepříteli bojovala. Jenže jak přemoci protivníka, o kterém nic nevíte?
Nepřeji si nic jiného, než jí pomoct, ale musela bych vědět, jak. Musela by nějakým zázrakem začít mluvit.
Jenže jako už tolikrát předtím se Nymfadora v poslední chvíli zarazila.
Člověk se nesmí vzdávat naděje. Protože i zázraky se občas dějí.
Za svítání následujícího dne mě, tak jako častokrát, probudilo sténání a několik zoufalých výkřiků.

Lásko má, pojď blíž
lehni si ke mně
Vzbuď se, jestli spíš
stiskni mě pevně

„Tonks, probuď se, slyšíš!“
„Ne... nechte mě na pokoji ... Fleur, tohle ne... nechci... “
„Fleur tady není, jsem tu jen já, Rolanda, tak se přece prober!“
„Rolando, co se děje...“
„No konečně. Zase jsem se kvůli tobě vzbudila. Štěstí, že kluci mají tak tvrdý spánek. Jinak...“
„Ano, ano, já vím.“
„Tonks, nebreč. Uděláš líp, když se mi konečně řekneš, co tě tak trápí. Podívej se na sebe, jak vypadáš. Komu svým mlčením pomůžeš? Mně? Sobě? Nebo někomu jinému? Rozhodně ne svým dětem. Vždyť...“
„No právě, děti...“
„Děti? Ono se to týká těch broučků? U Merlina, neodvracej hlavu a podívej se na mě! A vůbec – jestli mi hned nevyklopíš, oč tu vlastně jde, tak... tak se ještě dnes odstěhuju!“
„Rolando! To bys přece neudělala?!“
„Ne? A kdo mi v tom zabrání? Ty? A řekla bys mi, prosím tě, jak? Vždyť už si ani nedokážeš změnit barvu vlasů a máš potíže i s těmi nejjednoduššími kouzly! A brekem nic nespravíš, přece ti je jasné, že to na mne neplatí.“
„Já...“
„Ano?“
„Když... když ti to řeknu, doneseš mi šálek čokolády? A slíbíš mi, že se mi nebudeš posmívat a přesvědčovat mě, že je to všechno nedůležité a nepodstatné? Víš, ostatní to takhle vidí, ale pro mne je to otázka života a smrti.“

Znám tě už tolik let, že mě nic nemůže překvapit, má přepjatá Nymfadoro. Tedy: nemělo by.

„Jak je Merlin nade mnou, slibuju. Ale proč bych já nosila čokoládu? Od čeho máme skřítku? Coacker, dones šálek... ne, dva šálky čokolády! Přece se nebudu jen dívat, jak si popíjíš!
Jací ostatní?“
„No přece...“
„Á, to máme schopné služebnictvo. Díky, Coacker. Už můžeš jít.“

Vážně se stal zázrak. Nevím jak a nevím proč, ale Nymfadora, usrkávajíc čokoládu, začala po letech mlčení vyprávět.

„Začalo to vlastně na svatbě Billa Weasleyho s Fleur. Víš, do té doby jsem neměla přítelkyni. Vždycky jsem si rozuměla spíš s kluky. Fleur byla vlastně první – a jediná.
U Morgany, nemrač se, Rolando, sama víš, že jsi pro mě daleko víc než jen přítelkyně; byla bych pěkně hloupá, kdybych tě srovnávala s Fleur.
Fleur... Právě na její svatbě jsme se spřátelily.
Vlastně se už předtím spřátelili Remus a Bill. Asi měli pocit, že je spojuje podobný osud. Na mé a Remově svatbě byl Bill dokonce svědkem. A my s Fleur jsme si vyměňovaly zkušenosti o zvláštnostech našich mužů. A když jsme současně čekaly dítě, taky o radostech a problémech nastávajících matek. Vážně jsme si všichni rozuměli. Dokonce se nám začalo říkat Nerozlučná čtyřka.
Voldemort právě utrpěl několik nezanedbatelných proher. Tehdy všechno pro nás vypadalo nadějně. Tehdy ano.
Kdybych zabíhala do zbytečných podrobností, tak mě, prosím tě, zaraz. Jenže ty o tom všem stejně málo víš – pokud vím, tehdy jsi v Anglii vůbec nebyla.“

Ne, nebyla. Nejsem z těch, kdo podléhají iluzím. Konfrontace se skutečností je pak mnohdy horší než spadnout v plné rychlosti z koštěte. Pokud jde o naděje, zůstávám raději při zemi.
V Bradavicích se kvůli válce famfrpál úplně přestal hrát a Minerva si nemohla dovolit platit učitele, který neodváděl žádnou práci. S jejím souhlasem jsem sebrala svých pět švestek a dala Bradavicím sbohem. Odjela jsem až do Budče, kde se o válce s Vy-víte-kým dovídali jen zprostředkovaně.
Budeč mi připadala jako z úplně jiného světa. Po letech tamních represí a zákazů zažívala naopak euforii z uvolnění poměrů.
Válka s Voldemortem se zatím na kontinent nepřenesla a Budeč chtěla na sebe upozornit svět právě prostřednictvím famfrpálu. Na každé koleji se vytvořila rovnou dvě družstva. Nebylo divu, že každý trenér byl přijat s otevřenou náručí a královsky zaplacen. Koneckonců – z něčeho jsem živa být musela.
Dodnes do detailů nevím (a ani nechci vědět), co všechno se tady vlastně dělo; vždyť i stručné a neúplné zprávy o bojích s Pánem zla a jeho přívrženci byly děsivé. Díky Merlinovi a mé intuici mne od nich dělilo půl Evropy.

„Pokračuj, zajímá mě úplně všechno, každá podrobnost. Jenom už, prosím tě, neplač.“
„Vždyť už... skoro... nebrečím. Dobře, řeknu ti všechno, nač si vzpomenu. Už to nemůžu v sobě dál dusit, musím...“
„Já vím, já vím, jen pokračuj.“
„A co asi tak dělám?“

„V momentě, když už si všichni mysleli, že nejhorší je za námi, rozzuřený Voldemort přitvrdil a výsledkem byly velké ztráty na naší straně.
A pak přišla rozhodující bitva.
Nikdo z nás si nedělal iluze o praktikách Pána zla, Smrtijedů a jeho dalších přívrženců. Když se můj muž připojil k Billovi, aby společně bránili naše rodiny proti Fenrirovi, tušila jsem, že tenhle souboj nemůže mít vítěze.
Taky ho neměl. Ani jsem nestihla Removi říci, že náš syn bude mít sourozence. Pořád nebyl čas – a najednou bylo pozdě.

Nebyla jsem na tom zas tak nejhůř. Ztratila jsem manžela, ale já i Remus jsme v koutku duše věděli, že spolu stěží zestárneme. Taky proto jsme nijak neotáleli s naší svatbou. Když se nám narodil syn, byl Remus na vrcholu blaha. Malý Remus se narodil o chvilku dřív, ale díky péči Poppy docela dobře prospíval.
Můj muž se hodně snažil, aby nezůstal jedináčkem. Málokdo věděl, že on sám byl z dvojčat. Šanci na přežití mělo jen jedno a byl to Remus, kdo dostal přednost. To, že se pak stal vlkodlakem, bral jako odplatu za tuto volbu a splátku dluhu nikdy nepoznanému bratrovi Romulovi.

Nebyla jsem na tom nejhůř. Augusta Longbottomová přišla o vnuka, když se v poslední bitvě postavil do cesty smrtelné kletbě určené Harrymu. Snacha i syn jí mezitím u Munga zemřeli. Augustě zbyla jen Luna Lovegoodová; její vztah s Nevillem překročil hranice kamarádství jen krátce předtím, ale Luna s Augustou k sobě přilnuly a rozuměly si tak, že by jim mohly leckteré pokrevní příbuzné závidět.

Nejhůř na tom byla asi Molly. Artur byl nezvěstný a ona prakticky přišla i o Percyho, který byl odsouzen spolu s Malfoyem k nuceným pracím v kamenolomu internačního tábora u Kruvalu. Kdybych se s Luciem střetla, bez váhání bych vůči němu použila Avadu, příbuzný nepříbuzný, ale zradu vlastního syna jsem nepřála ani jemu.
Draco před rozhodující bitvou propadl panice, zběhl od Voldemorta a vyžvanil úplně všechno, co věděl, jen aby nechali na pokoji jeho matku a Lucia neodsoudili k smrti. Být já členem poroty, hlasovala bych proti tomu, aby se Malfoyovým poskytly nějaké výhody, jenže Starostolec byl jiného názoru.

Molly nakonec ztratila i nejmladšího syna, i když ne přímo ve Velké válce.
Ron nezemřel zrovna hrdinskou smrtí. Půl roku po Voldemortově pádu a pár dní před svatbou s Hermionou zaslechl, že se v Zakázaném lese skrývá několik Smrtijedů. Snad si chtěl vynahradit, že ho všichni pořád berou jako Harryho přívěsek, možná si vzal do hlavy, že nalezení Smrtijedů bude tím správným svatebním darem pro Hermionu, kdoví.
Hagrid našel jeho tělo v místech, kde žili potomci Aragoga. Ron asi jako obvykle začal panikařit a strach ho úplně ochromil. Kdyby Hagrid přišel později, už by stěží mohl tělo identifikovat. A Molly, která se začala připravovat na to, že vystrojí svatbu svému nejmladšímu synovi, mu místo toho vystrojila pohřeb.

Harrym Ronova smrt otřásla a zaručeně přispěla k jeho rozhodnutí, aby hned po pohřbu svého nejlepšího kamaráda odcestoval i s Ginny do jižní Evropy. Všichni uznávali, že ti dva mají na oddych a trochu radosti právo. Ani Molly neprotestovala. Proti vítězi nad Voldemortem ani nemohla.
Nezdálo se, že těm dvěma Anglie schází. Čas od času dorazila Hedvika se zprávou, že oba jsou v pořádku, ale na návrat zatím nepomýšlejí.
Hermiona nesla Ronovu smrt překvapivě statečně. I Střelenka vyváděla kvůli Nevillovi daleko hůř.
A Hermiona měla v záloze další překvapení.“

Překvapit, to ona umí. Dokonce se jí podařilo vykolejit i mne, a to jsem si myslela, že za ta léta mě hned tak nikdo z míry nevyvede.
Pravda, nikdy jsme se neměly rády. Na můj vkus byla příliš horlivá, ctižádostivá, vlezlá, se snahou na sebe vždy a všude upozornit. A odjakživa nepokrytě toužila za každou cenu udělat kariéru. A jen na okraj – pokud jde o famfrpál, byla naprosto neschopná.

„Po válce byla jmenována prozatímní zástupkyní ředitelky Bradavic. Nevím, jestli to bylo kvůli nedostatku vhodných kandidátů nebo za tím bylo něco jiného. Každopádně kdyby měl kdokoliv jiný tak málo zkušeností jako ona, zaručeně by se strachy před velkou zodpovědností klepal i v noci.
A ona jakoby naopak rozkvetla. Přes den horlivě plnila své povinnosti, večery trávila v knihovně a studovala všechny knihy, které jí přišly pod ruku.
Pak si vynutila na Minervě přístup do bývalé Brumbálovy pracovny. Brzy se všichni měli dovědět proč.
Pochopitelně, že v tom byl mužský. A žádná nula – sám bývalý profesor lektvarů i obrany proti černé magii, Smrtijed a Brumbálův vrah Severus Snape.
Kdyby Draco nepřeběhl, možná ho vůbec nedopadli. Ale stalo se a celý Starostolec se tetelil blahem při představě, jak bezprecedentní rozsudek nad tímhle zrádcem vynese. Všechno bylo tak jasné, tak nezpochybnitelné. A přece se nakonec všechna obvinění zhroutila jako domeček z karet.
Když Hermiona při procesu s ním vtrhla do soudní síně, podobalo se to spíš vpádu uragánu než entrée zástupkyně bradavické ředitelky.
Bez vyzvání se přiřítila k soudcovskému stolu. Vrhla se přímo k Minervě, čerstvě zvolené člence Starostolce, a vůbec nedbala pohoršených pohledů ctihodných soudců. V ruce držela jakousi lahvičku a šermovala s ní tak, až ti, kdo byli poblíž, museli před její rukou uhýbat. Ani si toho nevšimla.
Nadšeně vykřikovala: ,Já věděla, že ji najdu!‘ Té perfekcionistce a zastánkyni všech zákonů a pravidel najednou vůbec nevadilo, že porušuje hned několik ustanovení řádu soudního jednání.
Předseda soudu ji právě chtěl vykázat, když vtom ho Minerva požádala o pětiminutovou pauzu a krátké slyšení.

Hermiona si spokojeně šla sednout na místo blízko mého; mohla jsem slyšet, co polohlasně zamumlala směrem ke Snapeovi, když míjela lavici obžalovaných: ,Brumbálovy vzpomínky.‘
Nepovolený kontakt s obžalovaným by za jiných okolností patřil k závažným přestupkům, jenže předseda soudu zaujatě poslouchal Minervu a Hermionino jednání vůbec nezaregistroval. A já byla svědkem neuvěřitelné proměny jindy kamenného Snapeova výrazu: v jeho tváři se rychle vystřídal pocit překvapení, nevíry a pochybností, aby byl nahrazen výrazem napjaté pozornosti, se kterou sledoval jednání poroty.
Když předseda oznámil, že se Snapeův případ kvůli nově nalezeným důkazům odročuje, podívala se Hermiona na Snapea s vítězným úsměvem.
A Snape jakoby mávnutím proutku přehodnotil svůj dlouholetý odmítavý postoj ke své bývalé žačce. S nezakrývanou úlevou jí uznale pokynul a na jeho tváři se objevil téměř neznatelný úsměv. Vážně to byl úsměv, žádný úšklebek.
Vypadalo to tak nesnapeovsky, že jsem skoro zalapala po dechu.“

Určitě jsi nebyla sama, má drahá, koho to vyvedlo z míry. I Severuse možná zaskočila vlastní reakce. Možná podlehl momentálnímu návalu vděčnosti. Třeba ani sám v tu chvíli neodhadl hranice ctižádosti své bývalé žačky.
Jenže když se to vezme kolem a kolem, ti dva jsou si hodně podobní. Těžko říct, kdo z nich má větší ctižádost. Oba jsou bezesporu pedanti a úspěšná kariéra je nepochybně jedním z jejich životních cílů.
Ona se urputně snažila, aby se její prozatímní jmenování stalo definitivním. Vstoupila na tenký led, když se pokusila získat náklonnost člověka, který měl pro ni jen pohrdání, a nakonec se jí podařilo získat mnohem víc.
On hrál vabank a riskoval kvůli uznání a prestiži svobodu i život. I jemu se podařilo získat mnohem víc.
Oba jsou ochotni udělat hodně, jen aby dosáhli svého. Nedokážu odhadnout, jestli je spojuje i láska, ale objektivně vzato jsou stvořeni jeden pro druhého.

Štěstí hledá každý stvoření
každej chce lásku a klid
a možná, že bolest srdce přemění
jak vždycky chtěls´ ho mít

„Snape byl osvobozen na základě Brumbálových vzpomínek, které našla Hermiona a prezentovala je v myslánce před celou porotou.
Teď ho všichni zahrnovali obdivem právě tak, jako dřív opovržením a nenávistí. A když Minerva odešla na odpočinek a on se stal ředitelem Bradavic, všichni se najednou začali předhánět v pokusech získat jeho přízeň. Stal se osobou vítanou při všech společenských událostech.
Ke všeobecnému údivu se jich účastnil stále častěji ve společnosti Hermiony. Nakonec se s tím všichni, až na Molly, smířili.

Možná to vypadá, že tahle událost nijak nesouvisí s mým příběhem; sama bych si přála, aby tomu tak bylo.“

Sláva, snad se už konečně dostáváme k jádru věci. Co je mi u všech mágů do Hermioniných milostných záležitostí nebo do její kariéry? Nikdy jsem nebyla nekritickou obdivovatelkou jejích schopností. Jak už jsem řekla, famfrpál byl obor, ve kterém nedokázala vyniknout a chodila na něj jen proto, aby na ni dopadl odlesk slávy těch schopnějších: Pottera, Weasleyho – a konečně i malé Weasleyové. Mohla bys vědět, že mi na ní ani za mák nezáleží. Mluv konečně o sobě!

„Druhé těhotenství jsem nesnášela příliš dobře; ani ne tak po fyzické stránce, jako po psychické; každá maličkost mě rozlítostnila a každý konflikt rozplakal.
Fleur se rozhodla, že mě rozptýlí. K mým narozeninám uspořádala dámskou jízdu. Netuším, jak se jí povedlo přemluvit Molly, aby se zúčastnila akce, při které měla být i Hermiona; ale Fleur už byla taková – každého si nakonec dokázala otočit okolo prstu. Že si pak ty dvě spolu nevyměnily ani slovo, vypadalo jako zanedbatelný kaz, protože všechny ostatní se dobře bavily.
Zato mně se ze všeho vzruchu udělalo nanic. Potřebovala jsem trochu klidu a čerstvý vzduch. Na slabou čtvrthodinku jsem vyšla ven, a když jsem se vrátila, Molly s Hermionou stály proti sobě, obě rudé jak krocani, a nevraživě se probodávaly očima.
,Co se stalo?‘ zeptala jsem se.
,Ale, pořád totéž,‘ mávla rukou Luna. A pak, snad aby odvedla pozornost společnosti k jinému tématu, mi položila tu fatální otázku: ,Už víš, jak se bude jmenovat?‘
Všechny se na mne se zájmem podívaly. Ať už Hermiona s Molly předtím řešily cokoliv, jednalo se, jak už řekla Luna, o otřepané téma; jméno mého dítěte bylo přece jen něco nového.
Pokrčila jsem rameny.
,Když to bude kluk, tak Sirius – nejspíš,‘ řekla jsem při vzpomínce na nejlepšího kamaráda mého muže a svého strýce, ,a pokud to bude holka, tak Andromeda.‘
Fleur si pospíšila s odpovědí: ,No to je prššece jasné – bude to zase kluk!‘
,Jak to můžeš vědět?‘
,Bude to kluk a bude se jmenovat Rrromulus,‘ prohlásila neochvějně.
,Co- co- cože?‘ vykoktala jsem.
I ostatní na ni udiveně pohlédly: ,Jak si můžeš být tak jistá?‘
I když čarodějka během pár hodin pozná, že se stane matkou, v otázce pohlaví budoucího potomka tápe jako jakákoliv mudla. Samozřejmě, že existují speciální testy, ale já neměla důvod ani chuť, abych je podstoupila. Jak tedy mohla Fleur tvrdit s takovou jistotou, že budu mít syna?
,To ta vílí krrev, prrostě některrré věci dokážeme vycítit – podobně jako vlkodlaci,‘ významně na mě pohlédla.
,Chceš snad říct, že Remus věděl, že čekám dítě?‘ zeptala jsem se udiveně.
,Samosršejmě, že to věděl.‘
,Ale proč mi o tom tedy neřekl? A proč jsi mi o tom dodnes neřekla ty?‘
Fleur našpulila ret: ,Neptala ses.‘
Bezmocně jsem vzdychla. Vlastně bylo lepší, že Remus věděl o dítěti, které si tak přál. Ale...
,Bude se jmenovat Sirius,‘ řekla jsem neoblomně. ,Nevím, kdo jiný než já by mohl o tom rozhodovat!‘
,Rrremus chtěl, aby se jmenoval Rrromulus – po jeho dvojčeti,‘ řekla Feur hlasem nepřipouštějícím námitky. ,A vůbec – bylo to jeho poslední prššání!‘
Ne! To přece nemohla být pravda!
,Dokaž to! ‘ zasyčela jsem na ni, jako bychom nebyly nejlepší přítelkyně. V tu chvíli mi to ale už ani tak nepřipadalo.
,Tak hele,‘ odsekla docela nakvašeně, ,na rrrozdíl od tebe jsem byla u toho, když on a Bill umírrrali...‘
Samozřejmě, já tam nebyla. Když nás Fenrir napadl, popadla jsem svého Rema i Fleuřina Gila a co nejrychleji se přemístila do relativního bezpečí. Do Hagridovy hájenky.
,... a prrroto vím, co bylo Rrremovo poslední přání. Prrrostě si prššál, aby se jeho syn jmenoval Rrromulus.‘
,To bys musela dokázat!‘ přeskočil mi vzrušením hlas.
,No to bys asi měla,‘ přidala se Luna.
Fleur se sebevědomě rozhlédla. Její pohled se zastavil na bývalé bradavické premiantce.
,Herrrmiono, můššeme na moment do rššeditelské prrracovny?‘
Ta se zamračila. ,A proč?‘ ptala se podezřívavě.
Fleur k ní přistoupila a něco jí šeptala. Hermiona se netvářila nadšeně. Bylo veřejným tajemstvím, že Snape, i když je ředitelem školy, používá pracovnu spíš pro reprezentativní účely a skutečným uživatelem všech jejích pomůcek a vymožeností je právě Hermiona. Ke všemu byl Severus v té době na poradě ředitelů kouzelnických škol v Krásnohůlkách a Hermiona měla tím spíš volné pole. Přesto se zdráhala.
Fleur do ní hučela tak dlouho, až ji zlomila. Nerada nám pokynula a my šly za ní jako ovce do bývalé Brumbálovy pracovny.
Hermiona přistoupila k jedné ze skříní, otevřela ji a vyndala myslánku. Položila ji na kulatý stolek a podívala se na Fleur. Ta přistoupila k myslánce, dotkla se hůlkou hlavy a utopila v nádobě stříbřité vlákno vzpomínky. Všechny se zvědavě shlukly kolem, ale na pokyn Fleur se rozestoupily, aby mi udělaly místo.
Když jsem se do vzpomínky propadla, nekontrolovatelně jsem začala vzlykat. Bill umíral s prokousnutým hrdlem a Remus z posledních sil ze sebe dostával: ,Řekni Nymfadoře... že ji miluju... ať se postará o... naše syny... a ať tomu druhému... dá jméno... Romulus. Jsem to dlužen...‘
To byla jeho poslední slova.
,NEEE!!!‘ zaskučela jsem jak poraněná srna; to už jsem byla zpátky v ředitelské pracovně.
Ostatní se na mně vyčkávavě dívaly. Ani nevím, kolik jich se mnou tu vzpomínku sdílelo.
,Měla bys splnit poslední Removo přání,‘ řekla Molly.
,Ale...‘ zkusila jsem namítnout.
,Fleur měla pravdu, přesvědčila jsem se o tom,‘ pokývla Molly hlavou.
Proč zrovna já? Proč takhle nenaléhala na Fleur, když prosazovala pro nejmladšího Weasleyho jméno po svém otci? Tvrdila, že Guillaume je totéž jako William a že nezáleží na tom, jestli se mu bude říkat Bill nebo Gil; nakonec si prosadila svou i přes Mollyin nesouhlas. Ta se s Guillaumem smířila teprve potom, co Charlie pojmenoval svá dvojčata Ron a Bill.
,Molly má pravdu, už kvůli Remově památce...‘ jako by se snažila svou bývalou skorotchyni usmířit Hermiona. Právě ta měla nejmíň co povídat. Ona, která dala přednost kariéře před mateřstvím, která neměla tušení, co to je, chovat v náručí vlastní dítě, která prohlašovala, že jejím posláním je především vychovávat další generaci kouzelníků a pomáhat v kariéře svému partnerovi.
Jakým právem rozhodovala o osudu jiných? Zrovna ona mohla tušit, proč jsem proti, ona, která znala mudlovské legendy...

Podívala jsem se s nadějí na Lunu, ale ta mlčela. Tušila jsem, proč: sama by Nevillovo poslední přání splnila do puntíku.
,NEEE!‘ vykřikla jsem znovu a vzápětí mě přepadla prudká křeč. Vykřikla jsem a chytla se za břicho.
Svíjela jsem se v křečích a věděla, že je něco špatně. Takhle to poprvé neprobíhalo a navíc bylo příliš brzy.
Ani nevím, jak mě dopravily na ošetřovnu. Poppy mě prohlídla a zamračila se. Přes všechnu bolest jsem napůl ztrácela vědomí a jen vzdáleně zaslechla cosi o Svatém Mungovi. Pak jsem polkla jakousi odpornou tinkturu a vědomí mě opustilo úplně.

Dopředu dozadu doleva doprava
Nemůžu chytit dech, pozadu zůstávám
Ztrácím se, zalykám, utíkám, naříkám
Vstávám a vzdávám se, běžím dál po cestě

Probrala jsem se až u Munga. Nade mnou stál léčitel a ulehčeně vydechl: ,No konečně. Vy jste nám dala zabrat. Už jsme mysleli, že se neprobudíte.‘
,A co moje dítě? Kde je?‘
,Váš syn bude v pořádku. Už jsme ho dostali z nejhoršího.‘
,Už? Jak dlouho tady vlastně ležím?‘
,Dnes je to... počkejte... desátý den.‘
,Tak dlouho? Chci vidět svého syna!‘

Přinesli mi malý řvoucí uzlíček. Když nic jiného, plíce a hlasivky měl určitě v pořádku.
,Pojď ke mně, ty můj malý Sirie...‘
,Ehm... paní Lupinová... nejmenuje se Sirius.‘
,PROSÍM?‘
,Říkám, že se nejmenuje Sirius. Je to Romulus.‘
,COŽE? Kdo vám dovolil, abyste ho takhle pojmenovali?‘
,No, víte,‘ ošíval se léčitel, ,nikdo nevěděl, za jak dlouho se proberete – a jestli se vůbec proberete. A vaše přítelkyně...‘
,Nemám žádné přítelkyně.‘
,Jak chcete. Tedy ty dámy, co vás sem dopravily, jednoznačně tvrdily, že se bude jmenovat Romulus. Všechny jsou zcela důvěryhodné, a tak nebyl důvod...‘
,Neměli jste na to právo!‘
,Ale měli. Zákon dokonce nařizuje...‘
Zákon.
Podle zákona se jméno mého chlapečka pro mě stalo noční můrou. Kterékoliv jiné by bylo tisíckrát vhodnější, smířila bych se i s tím, které by se mi nelíbilo, jen ne s tímhle prokletým jménem... Romulus.
Ale, Rolando, netvař se tak, spojení jmen Remus a Romulus JE prokleté.

Víš, když jsem byla malá, většinou se o mě starali rodiče mého táty. Byli to mudlové, ale kdybych měla sama volit, nemohla bych si vybrat líp. Byli to vzorní prarodiče a poskytli mi báječnou výchovu, takže se mi používání jejich příjmení pořád zdá příhodnější než jméno, které nenávidím.
Seznamovali mě s tím nejlepším, co mudlové vytvořili. Mezi mudlovské klenoty, jak říkali, řadili báje, legendy, pohádky a pověsti. Jedna z nich vyprávěla o dvou bratřích, které vychovala vlčice – o bratřích jménem Romulus a Remus.
Romulus v ní zavraždil Rema. Kvůli mému muži Removi zemřel jeho bratr Romulus. A co mí synové? Kdo z nich se stane bratrovrahem?“

Potom snad abych svou duši spasila
Klesla jsem na čtyři a hlasitě zavyla
Protáhla čelisti a nabrousila drápy
Kdybys chtěl běžet dál
udělal bys to taky

Nevím, co mě přinutilo nepodepsat v Budči smlouvu pro další školní rok; možná to byla intuice; možná to bylo nutkání, že mám i jiné úkoly, než vydupávat ze země úspěchy pro famfrpálová družstva a shánět sponzory. A v neposlední řadě – válka s Voldemortem skončila.
Netušila jsem, že krátce předtím Minerva ohlásila odchod na odpočinek. Právě když si vybírala zbytkovou dovolenou a Severusovo jmenování dosud nebylo potvrzeno, rozhodla se Hermiona jako zástupkyně nabídnout mé bývalé místo Oliveru Woodovi, aniž mě nějak kontaktovala. Pochopitelně, že Oliver její nabídku s nadšením přijal.
Udělala jsem chybu, když jsem si předem neověřila stav věcí, ale i tak jsem se cítila podvedena. Ze dne na den jsem ztratila veškeré sociální jistoty a netušila, co dál. Teprve po nějaké době mě potkal Ludo Pytloun a nabídl mi místo své poradkyně na ministerstvu.
Možná to byl stres ze ztráty místa, obavy z nejisté budoucnosti a zažívací potíže jako následek nezvyklé strany v Budči, co způsobilo, že jsem se cítila hodně mizerně .
Než jsem na Ludovu nabídku kývla, opakovaně jsem chodila k Mungovi. A právě tam jsem se potkala s Nymfadorou.
Ze všeho nejvíc připomínala ptáče vypadlé z hnízda, které vyděšeně mává křidélky, ale přesto nedokáže vzlétnout. Ptáče, které potřebuje, aby se ho někdo ujal a pomohl mu.
Ujala jsem se jí a stala se pro ni postupně vším – zachránkyní, přítelkyní, matkou, sestrou i milenkou. A poskytla jsem jí to, co postrádala nejvíc – jistotu a stabilitu. Ona a její synové mi na oplátku poskytli to, co jsem ztratila v raném dětství – rodinu.

„Tonks, neblázni, přece si nemůžeš myslet, že kvůli nějaké mudlovské povídačce a kvůli
tomu, že dvojče tvého muže zemřelo při porodu, musíš...
No tak, Tonks, přestaň! U Merlina, vždyť jsem zas tolik neřekla, aby ses tu rozbrečela jako děcko. Vzbudíš kluky! Tonks, holčičko, neplakej...“
„Já... Vidíš, Rolando, to je právě ono: všichni by reagovali jako ty...“
„Miláčku, tak už se prosím uklidni...“
„Kdybych řekla, že jsem k smrti vyděšená kvůli mudlovské legendě, určitě by se někdo postaral, aby mi sebrali děti a já skončila u Svatého Munga. Můžeš mě stokrát utěšovat, že je to jen pověst a jen jeden z dalších zpackaných porodů a že se nic nemusí stát. Nemusí – ale v historii jsou události, které se opakují tak zákonitě jako příliv a odliv, jako noc a den.
Možná máš pravdu. Možná ne. Ale víš, co se říká: neštěstí nikdy nechodí po jednom. A do třetice...
Removi jsem o tom nikdy neřekla, protože jsem věděla, jak ho okolnosti jeho narození poznamenaly.“

Co mě to bolí
přece by nemělo
To někde v polích
srdce mi umřelo

A to byla chyba. Kdybys mu to vyprávěla, možná by kvůli tobě začal zvažovat, jaké jméno dát mladšímu synovi. A pravděpodobně by netrval na Romulovi.
Následky téhle tvé ohleduplnosti, když nechci přímo říct hlouposti, se teď dotýkají všech – tebe, mně, tvých kluků i tvého okolí.

„Rolando, já vím, co ke mně cítíš; vím, že láska je mocná čarodějka; vím, jak láska Lily dokázala Harryho ochránit před Voldemortem, ale i kdybys mě milovala stokrát víc, neuchráníš mě tím před nočními můrami. Ani tvá starostlivost nedokáže odstranit ohrožení, které nade mnou visí jako Damoklův meč.
Myslela jsem, že to zvládnu, ale je toho na mě moc. Už nemůžu dál. A nikdo mi nemůže pomoci.
Víš, jak často se v noci probouzím a jdu zkontrolovat děti. Pokud se mi podaří znovu usnout, obvykle se mi zdá o Removi. Vlastně mu závidím jeho věčný klid. Závidím mu, že se ráno neprobouzí rozklepaný strachem, že se možná dnes jeden z jeho synů zaviní smrt toho druhého anebo se dokonce stane bratrovrahem.
A proto je nenávidím.
Všechny.
Molly, Lunu, Hermionu – a Fleur. Fleur, tu především.
Vzaly mi radost ze života.
A taky radost z mých synů.“

Co mě to pálí
že ani nezaspím
To se mi zdály
takový smutný sny

Malá, naivní Nymfadora. Proč se mi nesvěřila dřív? Přiznávám, že mi připadalo zvláštní, jak málo citů dává najevo svým dětem. Vzorně se o ně starala, to jí nemohl nikdo upřít; ale chovala se nějak – nezúčastněně, jakoby s odstupem. A to, jak se vyhýbala oslovovat svého mladšího syna jménem...
Všechno, co se týkalo dětí, bylo z její strany prostoupeno jakousi křečovitostí. Z divokého Rema se postupně stával zakřiknutý kluk a Romy příliš často připomínal malou hromádku neštěstí.
Na co by tihle dva jednou vzpomínali? Jak dováděli s tetou Rolandou v těch řídkých chvílích, kdy jejich matka nebyla doma?
Asi by mě to mělo těšit, ale nějak se z toho nemůžu radovat.
Až teď jsem pochopila, proč se ke svým dětem chová jako přísná guvernantka a proč si k nim odmítá vytvořit citovou vazbu.
Malá, hloupoučká, přepjatá Nymfadora. Upnula se na svou katastrofickou vizi a nikdo ji nepřesvědčí, že právě její postoj může být tou největší katastrofou, ne-li vražedným nástrojem.
Mám ji ráda, ale mám ráda i kluky. Co dělat, abych jim pomohla? Na všechny problémy se přece musí najít řešení.
Když jsem znovu přemýšlela nad tím, co všechno mi Nymfadora říkala, najednou jako by na mne začalo blikat světýlko naděje. Nikdy bych nepředpokládala, KOMU za ten spásný nápad budu vděčit.
Okamžitě jsem začala pracovat na jeho realizaci.

Přikreju ti záda a teď, když spíš
že tě mám ráda řeknu spíš
přečtu si jak v snáři ráno v tvojí tváři
že tě mám ráda a ty to víš

„Zdá se mi, jako bys péčí o Removy syny splácel nějaký dluh.“
„Nezdá. Je to tak. Dlužím mu to. Tolik let jsem ze strachu odmítal jeho přátelství – ne kvůli němu, ale kvůli sobě. A kdoví – dohromady bychom možná zvládli vlkodlaky a nemusel zemřít ani on, ani Weasley...“
„Každý dělá chyby, Severusi.“
„Možná. Ale já jich udělal víc než dost. Ty dva životy si hodně vyčítám.“
„Aha, tak proto... A mohl bys pro ně ještě něco udělat? Nebo spíš pro jejich matku?“
„Snažil jsem se. Sama víš, s jakým výsledkem.“
„Já vím, já vím, to ti právě chci říct, včera konečně...“

Vypověděla jsem mu celý příběh. Vzhledem k okolnostem bylo mé vyprávění velmi stručné. Jenže Severusův pronikavý intelekt dokázal i kusé údaje pospojovat v logický celek. Občas zakroutil hlavou, tu a tam pohrdavě cuknul koutkem úst. Jediné, co odmítal chápat, byla má prosba. Když jsem se nenechala odradit, tvářil se nenadšeně.

„V čem je problém, Severusi? Ta pracovna a všechno, co v ní je, patří přece ke tvé funkci. Nebo je v téhle škole ředitelem někdo jiný než ty? Ne, promiň, to byl žert. A náhodou vím, že Hermiona je mimo Bradavice, ale nevím, kde.“
„Divil bych se, kdyby ministerské tamtamy pracovaly spolehlivě. Ona... jela zakládat další pobočku... jak se to... SPOŽÚS.“
„No vida. A mimochodem – byla to právě ona, kdo mě přivedl na to, jak pomoci Nymfadoře.“
„Cože?“
„Ale, Severusi, snad vážně nestárneš a nehorší se ti paměť? Už jsi zapomněl, jakým způsobem tvá milovaná vyvrátila všechna obvinění, která proti tobě Starostolec vznesl?“
„Ech... zas tak senilní nejsem.“
„A?“
„...“
„Severusi?“
„No...“
„Severusi! Jak dlouho myslíš, že vydržím trčet v tomhle smradlavém krbu? Co to do něj vylíváš? Nepovedené lektvary? Víš, jak bude obtížné zbavit se těch sazí?“
„Třeba tím odrazuju nezvané návštěvy.“
„Severusi!!!“
„Promiň. Jak znám Nymfadoru, může začít vyvádět, hystericky ječet nebo se dokonce hroutit. Nestojím o další neúspěšný pokus. Pokud bude v pohodě a naprosto soustředěná, mohlo by to vyjít.“
„Já se o to postarám.“
„Tak dobrá. Dělám to jen kvůli tobě. A kvůli těm dvěma malým... Ale i když to vyjde, není třeba, abyste se o tom jedna nebo druhá dál šířily. Nechci, aby se z toho stala masová záležitost. Brumbál dobře věděl, proč myslánku nevystavoval jen tak každému na odiv.
Teď k věci. V kolik hodin tady budete?“

Jednou se vyhrabem
z každýho trápení
mezi zemí, nebem
nic na věky není

„Tonks?“
„Jo, já vím, že ta váza byla dárek od...“
„U Merlina, co je mi po nějakém krámu! Nejde o vázu, jde o tebe! Já... možná vím, jak ti pomoct.“
„Plané řeči.“
„Ne, vážně, dostala jsem nápad, jak tě zbavit nočních můr a...“
„Myslíš, že někde se najde ochotný mozkomor?“
„Tonks, já nežertuju!“
„Ale to já taky ne!“
„Tak dost. Potřebuju, abys se mnou teď jela do Bradavic.“
„Ale...“
„Nechci slyšet žádné ale. Chceš se zbavit svých potíží? Chceš. Chceš se zase smát? Chceš zase jen pomocí své vůle měnit barvu vlasů? Neříkej, že ne. Tak pojedeš se mnou? Chci slyšet jen ano nebo ne. Pojedeš?“
„Ty tvrdíš, že pokud s tebou pojedu do Bradavic, zbavím se strachu a nočních můr a dokážu zase kouzlit?“
„To doufám.“
„Jen doufáš? Ty nemáš jistotu?“
„MÁM JISTOTU. Mám dokonce stoprocentní jistotu. Takže...“
„A budu pak ještě muset jet na finále ve famfrpálu?“
„To bude záležet jen na tobě. Když budeš chtít, pojedeš. Když ne, nikdo tě nebude nutit. Ale o tom se ještě můžeme pobavit. Jenže je potřeba, abys tam se mnou jela dnes.“
„Já... “
„Tonks! PROSÍM!“
„No... tak dobře.“

Když bude pevná moje dlaň
padne i sedmihlavá saň
co má se, to se staň
ze světa dřív se nevrací

Severus odemknul dveře do ředitelské pracovny. Galantně nám dal přednost.
Nymfadora vstoupila poněkud rozpačitě a bojácně. Objala jsem ji kolem ramen a zašeptala: „Všechno dobře dopadne, uvidíš!“
Pak Severus vyndal ze skříně myslánku a postavil ji na stolek. Tázavě se na mě obrátil. Přikývla jsem a obrátila se na Nymfadoru. Napověděla jsem jí, nač by se především měla soustředit. Odevzdaně přikývla.
Severus udělal výmluvné gesto a Nymfadora si přiložila hůlku k hlavě. Pak ji oddálila a stříbrné vlákno ponořila do tekutiny naplňující myslánku.
Dávala jsem jí další instrukce. Několikrát přiložila hůlku k hlavě a odložila vzpomínky do nádoby zdobené prastarými runami. S každou další odloženou vzpomínkou se jí rozjasňovala tvář a její vlasy postupně opouštěly barvu země marně čekající na vláhu. Když skončila, měly barvu vyleštěné mědi.
Severus se na ni upřeně podíval; pochopila jsem, že používá nitrozpyt, aby se ujistil, že ten myšlenkový nádor, který byl právě odoperován z Nymfadořiny mysli, nezanechal nějaké metastázy.
Spokojeně přikývl. Dal nám pokyn, abychom opustily pracovnu. Když jsem se ohlédla, bylo vidět, jak všechny ty vzpomínky zkoumá. Věděla jsem, že pak jednu po druhé svou hůlkou vyloví a pečlivě je uloží do připravených křišťálových lahviček.
Ve dveřích jsem si ještě na něco vzpomněla.
„Tonks, prosím, ještě si bys mohla...“ a zbytek jsem jí zašeptala do ucha. Nebylo třeba, aby se Severus bavil na Nymfadořin účet.
Když jsme se znovu vracely k myslánce, zavrčel: „Co zase?“
„Ještě maličkost, ale k té ani nebude třeba nitrozpyt. Při finále ve famfrpálu ti řeknu, jestli se všechno povedlo.“
„To je už za pár dní,“ konstatoval kysele.

Jednou nás opustí
co jsme si nalhali
křídlama zašustí
kéž je to za námi

„Rolando?!“
„Ano?“
„Myslíš, že mi tahle barva sluší?“
„Zralé maliny – už ti někdo řekl, Tonks, že jsi jednička?“
„Už dávno ne. Ale...“
„Děje se něco?“
„Ne, jenom... chtěla bych jít po turnaji na setkání bývalých členů Fénixova řádu a Brumbálovy armády. Víš, dostala jsem pozvánku. Každý si může někoho přivést. Půjdeš se mnou? Poppy bude hlídat děti. Kromě Romula a Rema tam určitě bude i Fleuřin Gil, Charlieho dvojčata a kdovíkolik dalších. Ale Poppy to zvládne.“
„Nepochybně. Jenže...“
„No Rolando! Snad se nerozmýšlíš! Děti se aspoň seznámí s novými kamarády! Kdo mě to přemlouval, abych jela na finále ve famfrpálu?“
„Ale to jsou přece dvě rozdílné záležitosti. Vidět Hermionu někde na druhé straně tribuny a riskovat osobní styk na nějaké sešlosti, to...“
„Rolando, drahoušku, nepřipadá ti, že nám vlastně pomohla?“
„To tedy nevím, jak.“
„Víš, nebýt toho, že jsi přišla o místo, tak jsme se možná ani nepotkaly. A nějak si nedokážu představit, jak bych zvládala kluky, kdybys pracovala v Bradavicích.“

Než vystoupím ze všech svých těl
pochopím, že nepřítel
ať už chtěl anebo nechtěl
nejlepší byl učitel

„No... když se to tak vezme, máš vlastně pravdu. Dobře. Půjdu i na tu sešlost, pokud o to stojíš."
„Fajn. A, Rolando...“
„Copak?“
„Je to zvláštní, vůbec si nevzpomínám, proč jsem přestala hrát famfrpál. Vždyť jsem v něm přece byla dobrá... Co říkáš, nemohly bychom pomalu začít trénovat Remyho?“

Jako kdybych nevěděla
to, že ve mně je ten mír
pro kterej jsem letět chtěla
až za obzor, za vesmír

Nymfadora měla pravdu. Stačilo podívat se na celou věc z jiného úhlu a přiznat si, že práce na ministerstvu mi za současných podmínek vyhovuje daleko víc než trénink famfrpálu v Bradavicích.
Jiná věc je, že mi zůstal v ruce Černý Petr obav o budoucnost těch dvou malých. Se vší pravděpodobností jde jen o mudlovskou pověst – a ani smrt jednoho z dvojčat při porodu není zas tak nic neobvyklého.
Jenže ve mně hlodá červík pochybností - co když měla Nymfadora pravdu? Co když na tom všem přece jen něco je?
Merlinzaplať, že toho Černého Petra nemám v ruce sama. Dělíme se o něj téměř rovným dílem se Severusem.
Vůbec nepochybuju o tom, že právě on bude nenápadně a přitom důsledně na kluky dohlížet; přece si nenechá ujít Merlinův řád za preventivní léčbu téměř stoprocentně dědičné lykantropie!
Jsme na to dva a oba jsme dostatečně silní; pořád lepší, než když strach a obavy byly jen na poněkud labilní Nymfadoře.
Ve dvou se to vždycky lépe táhne.

Ať to bylo, jak to bylo
jinak už to nebude
ať mi je, či není milo
mám, co je mým osudem

KONEC